Za záchranu dlužníků

Tak nám byl schválen nový insolvenční zákon. A nejspíše to asi bylo zapotřebí. Protože v situaci, kdy skoro 900000 našinců čelí přinejmenším jedné exekuci, vážně není něco v pořádku.

Podle zmíněné novely insolvenčního zákona, již v lednu podepsal i prezident, budou insolvenční soudy smět třeba i takovou novotu, jako nařídit dlužníkům využití až stovky hodin odborného sociálního poradenství. To aby se těmto dostalo náležitého poučení o tom, jak si mají počínat, aby nespadli do dluhové pasti znovu.
žebrák s kloboukem

Máme prostě dlužníky během až sta hodin odborné péče naučit hospodařit. Aby se po oddlužení už nikdy do finančních problémů nedostali. Toto školení bude hrazeno státem a ‚potrestaný‘ se proti němu nebude moci odvolat. Což znamená, že soud vyřkne ortel a oddlužený člověk začne povinně docházet na ‚výuku‘.

Má to logiku. Pokud člověk absolvoval úspěšně insolvenci, je jenom zbaven dluhů, ovšem není vůbec jisté, že se do nich nedostane kvůli svým špatným ekonomickým znalostem znovu.

Ovšem jak už tomu tak bývá, má to i svůj háček. Nebo přesněji hned povícero háčků.
psaní propiskou

Třeba už jenom to, že podle mnohých odborníků ani toto dodatečné vzdělávání a poradenství výsledky přinést nemusí. Může to být sice prospěšné, ale vždy záleží na kvalitě takové pomoci a vlastně i na tom, je-li oddlužený člověk vůbec ochoten se napravit. Pomůže to tak jen těm, kdo o pomoc stojí, což nebudou určitě všichni ‚odsouzení‘.

Dále je tu problém, že takové poradenství není zadarmo. Mluví se tu o částkách 200 až více než 500 korun za hodinu. A zkuste si spočítat, kolik by to potom státní kasu stálo! Mohlo by to být 500 x 100 x 900000 korun, kdyby byli odsouzeni všichni dlužníci k maximálnímu ‚trestu‘. To je pětačtyřicet miliard korun! A je jenom malou útěchou, že ne všichni dlužníci insolvencí projdou a ne všichni by museli být odsouzeni k maximálnímu počtu hodin, respektive by se to dalo řešit nějakou formou hromadných přednášek.

A to jenom proto, aby ten, kdo prošel insolvencí, přesně věděl, co smí a co ne. Případně aby mu někdo poradil, když je to třeba.

 

A pokud se to neosvědčí? Pak by se prý mohlo uvažovat i o omezení přístupu těchto lidi k některým druhům úvěrů na určitý počet let. Aby tito museli vycházet se svými příjmy a naučili se tak obejít i bez půjček. Banky by třeba mohly dostat seznamy lidí, kteří prošli insolvencí, a těm by nesměly půjčovat nebo by jim musely k půjčce poskytnout skutečně vyčerpávající poradenskou činnost nebo je poslat do nějaké neziskové organizace, jež by takové dlužníky kvalitně poučila, nechala je složit test a pak jim dala oprávnění si úvěr vzít.

 

Schváleno to je. A jako první bych odsoudil k tomu školení naše politiky. A to hned a ne až poté, co naši zemi přivedou svým počínáním se státním rozpočtem k bankrotu.

Za záchranu dlužníků
4.5 (90%)8